PŘEDSTAVUJEME AUTORY - Li Hanlu
Autorka Li Hanlu, jak již jméno napovídá, je z Číny. A přihlásila se s velmi zajímavým filmem na velmi zajímavé téma. Li Hanlu ve svých filmech ráda vyjadřuje a ztvárňuje jemné emoce utvářené v dětském podvědomí. Li Hanlu je dvacetiletou režisérkou animací a ilustrátorkou z Shijiazhuang, Hebei. V současné době studuje animaci na Tianjin University of Science and Technology.
Její film najdete v bloku Obavy a nástrahy a jeho název je Tvrdý oříšek. Šikana, chudoba a osamělé dětství. Když se otec s dcerou přestěhují a dívku v nové škole spolužáci šikanují, otec jí poradí, aby se pokusila tyrana potěšit. Krátký animovaný film o psychickém dopadu útisku i citovém dilematu dívky, která má jen otce, a už v dětství musí myslet na jejich obživu.
Co ale sama autorka řekla k pochopení filmu? "Příběh tohoto filmu je vlastně moje vlastní zkušenost z dětství. Když jsem byla malá, připadalo mi, že rodina každého dítěte byla stejně nešťastná, stejně potlačovaná a stejně nepochopená. To, co jsem chtěla v tomto filmu řešit nejvíce, jsou pak rodinné záležitosti. Zdá se mi, že mají všichni rodiče pocit, že klíčem k ochraně dětí i jich samotných, je být společenský. Otec ve filmu není výjimkou. Věří, že pouze tím, že se jeho holčička začlení do skupiny, tak si zajistí, aby ji přestali šikanovat. Právě tahle úvaha, ale vede k tomu, že se dívka zhroutí, když jí otec konečně předá velký pytel vlašských ořechů. Otec svou dceru velmi miluje, ale tohle je pro ni poslední kapka, která ji zlomí. Tento film se tak snaží podkopat představu, že existuje pouze „správné a špatné“ a místo toho se pokouší zachytit jemné emoce ze situace postav."
A popsala také techniku filmu: "Ve srovnání s tradičními dramaty se tento film zaměřuje na vyjádření lidské situace. Některé výrazové metody jsem tak použila spíše k vizualizaci emocí a obnovení vnitřního života dívek ve filmu. Pro výtvarný styl jsem zvolila imitaci akvarelu. Příliš scénu nekonkretizuje, ale z toho, jak vypadá, máme drsný pocit. (Je také stejně matná jako většina vzpomínek, kde si pamatuji jen to, jak jsem se cítil, ne přesně to, co se většinu času stalo.) Rozhodla jsem se pak také nechat hodně bílého prostoru pro umělecký styl i příběh. Sladění výtvarného stylu a tónu filmu podle mého názoru pomohlo příběhu, aby působil celistvě a byl přesnější a mnohem citlivější v tom, jaké emoce vyjadřuje."
